Monogram Podivné myšlenky
Kreativita
Úvodní kurz
Myšlenky
Věci
Mozek
Vesmír
Buňka
Matematika
Ženy
Prostorové obrázky
Výlety
Kontakt

Buňka

A tak se ptám ..

.. kdo jsme?
.. odkud jsme přišli?
.. kam jdeme?

Na počátku života byla buňka. Buňka se vyvinula samovolně ze směsi chaoticky reagujících sloučenin. Je to vůbec možné?

A nebo nás kdosi stvořil? A kdo asi? Neptej se! To bys stejně nepochopil. Musíš nám věřit.

Z louže do bláta, z bláta do louže.

Buňka

Zkusme si představit, že máme na zahradě (nebo spíše na poli vedle zahrady) mnohokrát zvětšenou buňku. Asi tak na průměr jednoho kilometru. Sportovní letadlo ve výšce jeden kilometr je už na obloze docela těžko k nalezení. Tak do takové výšky dosahuje naše buňka.

Asi pět minut ostré chůze by zabralo člověku dojít od středu této hypotetické buňky k jejímu okraji.

V buňce se natřásají a převalují atomy o velikosti zhruba kuliček na cvrnkání. Shlukují se do molekul, molekuly se shlukují do dalších útvarů, a ty spolu tvoří buněčné orgány. A tam někde v tom obrovitém pytli se skrývají molekuly DNA. Jsou svinuté do jakýchsi zámotků. Kdybyste jednu takovou DNA rozmotali a hodili směrem na západ, mohli byste ve Washingtonu někomu vyšlehnout voko. A možná ještě dál. Přes čtvrtinu až polovinu Zeměkoule by se natáhla taková DNA. Kdo někdy na zahradě rozmotával třicetimetrovou hadici, ten už možná tuší problém.

Hloupé molekuly

Ty hloupé kuličky spojené do hloupých molekulových řetězců nebo jiných hloupých útvarů se musí nějak vzchopit, a ač zcela bez mozku i bez jakékoliv jiné inteligence, bez jakéhokoliv naváděcího systému a dokonce i bez očí se musí v tom kilometrovém pytli zorientovat a doputovat přesně k zámotku obsahujícímu DNA, pak musí nalézt ten správný konec, celý přes 10 000 km dlouhý řetězec postupně rozmotat a zkopírovat, a nakonec oba výsledné řetězce smotat do původního tvaru. Každý ze zámotků je pak třeba odtlačit od sebe, aby se nenacházely ve stejné půlce pytle, až se ten začne dělit. Pro lepší představu nutno dodat, že zámotek DNA bude mít v našem příkladu objem zhruba jednoho rodinného domku.

Neskutečná logistika

Oba řetězce pak projdou ještě dalšími procesy odmotávání, kopírování a smotávání, protože se pomocí nich musí namnožit prakticky všechny orgány, co jich v buňce je. K tomu všemu je nutné propracované zásobování živinami zvenku, jejich úprava a distribuce na správná místa. Prakticky ještě jeden celý objem buňky se musí nacucnout zvenčí, takže se vám tato docela nafoukne. To už je nějaká dávka materiálu a nároků na distribuci a logistiku. A v tom velkém zmatku se nesmí zapomenout na odtlačení každé dvojice zkopírovaných orgánů do opačných polovin toho obrovitého pytle. V tu chvíli už kdosi, nebo cosi, musí vědět, kde bude probíhat dělící čára, aby se vše správně rozmístilo. Pak se celý ten pytel po obvodu vyrýhuje a začne zaškrcovat. "Něco" přitom musí hlídat, kde se škrtí, aby to nešlo šejdrem.

A to všechno se odehraje během několika minut. Možná dřív, než dojdete od středu buňky k jejímu okraji.

To musí být hukot.

Že to nejde stihnout? Ale jde.

A že to nejde zorganizovat? Tak to bychom tu asi nebyli.

Řídí se to snad samo?

Z předchozího popisu se zdá zřejmé, že bez dobrého řízení to nejde provést. Těžko se dá předpokládat, že by takováto vysoce organizovaná činnost probíhala pouze na základě jakýchsi náhodných a chaotických pohybů. Jaké síly působí mezi atomy a jaké signály si předávají zdánlivě hloupé molekuly, aby vše proběhlo jak má? A jaké neuvěřitelné funkce v tom mumraji zastávají obyčejné molekuly vody, které se jak známo dokáží na základě své polarity organizovat do složitějších útvarů? Není i ta voda přeci jen zajímavější, než by se zdálo?

Všechno je jen náhoda ..

A tento složitý systém prý vznikl zcela náhodně. Náhodně začaly spolupracovat složité organické molekuly, náhodně vytvořily kód, který jim umožnil zaznamenat svou podobu, a náhodně se vše uzavřelo buněčnou stěnou. Pak to náhodně začalo vytvářet mnohobuněčné jedince na základě téhož kódu, který k tomu byl už předem (asi náhodně) uzpůsoben. A co více. Zcela náhodně si mnohobuněční jedinci vytvořili řídící centrum, které posléze dospělo až k inteligenci. Neboli uvědomění si sebe sama. A ta inteligence si teď marně láme hlavu, jak k tomu vůbec mohlo dojít.

Z takto podaného výkladu se zdá náhodný vznik života zcela nemožný. Ovšem na druhé straně stojí pravděpodobnost. Nejde o to, že někde náhodně vznikne dědičná kyselina. To je opravdu nesmysl. Ale když si představíme moře plné organických sloučenin, které spolu reagují miliardy let, je zřejmé, že za tu dobu se zkrátka musí něco stát. Velikost buňky se počítá v řádu desetin až setin milimetru, objem moře v řádu tisíců kubických kilometrů. Taková pravděpodobnost už vypadá zcela jinak. Budiž tedy.

Proč tak složitě?

Nemohlo to být ještě jinak? Vědecká obec klidně připouští model, založený na celém řetězci náhod, přičemž jakoby již od začátku všechny směřovaly k jednomu cíli, kterým se zdá být inteligence. Ale v době, kdy se formovala první buňka, nemohlo být o nějaké inteligenci vůbec ani zdání. Je opravdu nutné, aby to proběhlo tak složitě?

Nebo snad existuje i jiná cesta?

Tak jsme zase u našich podivných myšlenek.

Jednodušší cesta

Nabízí se spekulativní možnost, že inteligence vznikla někde jinde. Nesrovnatelně jednodušším způsobem, mnohem rychleji a s větším potenciálem pravděpodobnosti. Dnes již víme, že inteligence může fungovat i na anorganické bázi. Dnešní výpočetní technika k tomu poskytuje více než dost indicií, ne-li přímo důkazů. Proč by to smělo být možné pouze v té nesmírně složité organické podobě? A proč by to nešlo přímo ve světě krystalů?

Krystalová samoorganizovanost

Nám známá organická inteligence povstala z dynamického prostředí, v němž se náhodně přeskupovaly a samoorganizovaly organické molekuly. Nemůže snad dojít k obdobnému procesu i ve směsi anorganických látek? Je dobře známo, že krystaly jsou schopné pod tlakem emitovat elektrický potenciál, nebo naopak přiložením napětí měnit rozměry (piezoelektrický jev). Známý je též jev termoelektrický, při němž se okolí krystalů přiložením napětí ohřívá nebo ochlazuje. A samozřejmě naopak - změny teploty budí elektřinu. Pokud vytvoříme dynamické prostředí, kde dochází k neustálé krystalizaci a opětovnému rozpouštění, nemohlo by samovolně dojít k vytvoření zpětné vazby, a postupně ke vzniku útvarů se složitější strukturou a schopností samoorganizace? Neprojevilo by se zde po nějaké době cosi jako inteligence?.

Jedno místo na Zemi

Existuje jedno místo na Zemi, kde jsou vhodné podmínky pro tyto procesy. Tedy, není to tak docela na Zemi, jako spíše v Zemi. Přímo v jádru. Na hranici taveniny a pevné látky. V dynamickém prostředí, kde dochází k neustálé krystalizaci a opětnému tavení kovů a dalších materiálů jádra. Hypotetická anorganická inteligentní struktura by pak mohla řízeným usměrňováním tepelných a elektrických toků postupně prorůst značným objemem planety. Něco jako obrovský inteligentní počítač. Třírozměrně uspořádaný procesor o objemu tisíců krychlových kilometrů. Taková obrovská výpočetní kapacita by byla schopna bez problémů nasimulovat i třeba organický život jako takový, a posléze jej iniciovat na povrchu planety.

Hle, stvořitel

Samovolnému vzniku anorganické inteligence lze přičíst daleko větší pravděpodobnost, než samovolnému vzniku inteligence založené na organické bázi. Nebýt toho, že organická inteligence evidentně existuje, jistě bychom ji prohlásili za nemožnou.

Anorganická inteligence by možná samovolně vzniknout mohla. Naše dosavadní poznatky tomu nijak neodporují. Jelikož však zatím nedokážeme inteligenci ani definovat, natož pak "stvořit" (lépe by asi vyznělo "naprogramovat"), těžko můžeme tuto možnost spolehlivě posoudit.

Asi největším problémem je, že bytostí na organickém základě potkáváme denně desítky nebo stovky, bytost anorganickou jsme ještě nepotkali ani jedinou. Že by to bylo tím, že jsme ještě nenavštívili zemské jádro? A nebo nás dosud nenapadlo něco takového vůbec hledat?


... Konec stránky ...