 |
 |
V knihovnách a knihkupectvích najdeme stovky knih nebo časopisů a tisíce rad, jak si zařídit byt. Další rady obdržíme od svých kamarádů a známých, a někdy i od úplně cizích lidí. Časopisy jsou plné úžasných obrázků, filmy, reklamy, výlohy obchodních domů, všude jsou nádherně uspořádané obýváky, romantické ložnice a inspirující kuchyně. Jen v tom našem bytě to pokaždé dopadne nějak divně. Zkoušíme, kombinujeme, a pořád nic.
Klidně si můžeme zaplatit bytového architekta. Pokud na něj máme. Nikdo nám ale dopředu nezaručí, že je to dobrý architekt. Architekt nám navrhne byt ve svém vlastním stylu. Ale bude nám jeho styl vyhovovat? Možná se nám to bude líbit. Možná sami sebe přesvědčíme, že se nám to líbí. Ale nebude to naše. Bude to styl cizího člověka. Každý náš vlastní předmět tu bude vypadat ztracený. To nezní příliš povzbudivě.
Prakticky totéž platí pro obrázky z knih a časopisů. Všechno to jsou to jen ukázky, bez návodu, jak k nim dospět. Co ale, když chceme jinou postel nebo skříň? A co to udělá, když po čase vyměníme ubrus, záclony, koberec?
V jakém vztahu jsou k sobě jednotlivé předměty? A proč je umí tak pěkně poskládat jen architekti, nebo výjimečně nadaní lidé? Není možné najít nějaká pravidla, pomocí nichž by to dokázal každý?
Odborníci nám řeknou, že žádná obecná pravidla nejsou. Krása nejde svázat pravidly. Ale opravdu nejsou? Nenašlo by se alespoň něco?
Byl by tu jeden takový jednoduchý systém. Soubor několika pravidel, podle nichž si můžeme sami poskládat, co budeme chtít. Třeba to nebude dokonalé. Ale bude to naše. A bude to mít styl. Jistě se netrefíme hned napoprvé. Ovšem můžeme se zlepšovat. Když budeme chtít. A budeme přitom vědět, co děláme. Není to lákavé?
Systém není absolutní. Nepřikazuje nám nic. Neříká, co je pěkné a co není. Jen ukazuje. Je to jakási šablona, která nám pomáhá kopírovat dílo mnohem mocnější čarodějky - přírody. Pokud se rozhodneme, že je příroda krásná, můžeme si pomocí jednoduchých pravidel přenést kousek té krásy i k nám domů.
Má to jen jednu nevýhodu. Systém není bezpečný. Už samotná jeho existence nám může narušit zažité představy. A co potom ten údiv, když najednou uvidíme svůj byt úplně jinýma očima. Začneme objevovat podivné souvislosti. Boříme hráze. A někteří to nemusí unést.
Zapamatujte si tři slova : KRYSTAL - KÁMEN - ROSTLINA.
A k tomu ještě další tři slova : VODA - SKLO - KOV
To je vše. Co teď s tím?
Sestavu krystal-kámen-rostlina nazveme základními prvky. Sestavu voda-sklo-kov prvky proměnlivými. Všechno dohromady jsou to pak prvky přírodní. Princip systému spočívá v tom, že každý předmět v našem bytě přiřadíme k některému z těch přírodních. Děláme to podle vlastností popsaných níže. Pak zkoumáme, jak se svými prvky zachází příroda, a podle toho nakládáme s těmi našimi. Je to docela jednoduché. Ale musíme přitom přemýšlet, a občas se člověk i zapotí.
Krystal je ostrohranný předmět s hladkými lesklými stěnami, čirý, průsvitný, nebo i neprůsvitný. Po barevné stránce musí být monochromatický (zbarvený jednou "čistou" barvou), nebo maximálně s jedním barevným přechodem.
Krystal v přírodě - vyskytuje se v hlubinách země, uzavřený kamenem. Přirozeným způsobem se nedostává do kontaktu s rostlinami. Může být vyplaven vodou, ale pak se jejím působením obrušuje a mění na kámen.
Krystal v interiéru - patří sem například broušené sklo (vázy, lustry, sklenice), dále různé broušené skulptury nebo některé ostrohranné nábytkové díly.
Kámen je anorganický materiál různých barev a struktur, může být soudržný nebo nesoudržný.
Kámen v přírodě - drobné krystalky slité nebo stmelené do kompaktní skály nebo rozdrobené na větší či menší částečky - jednotlivé balvany, sutě, drti, písky, hlíny, jíly.
Kámen v interiéru - přírodní kámen, zdící materiály, omítky, pálené hlíny bez glazury nebo s glazurou (dlaždice, kachlíky), smalt, porcelán, beton. Budeme sem počítat i dřevo.
Rostlina - zde jsou myšleny rostlinné produkty, nikoliv živé rostliny.
Rostlinné produkty v přírodě - suché stromy, větve, proutí, zežloutlé a zhnědlé listí, kůra, suché plody, semena, uschlá tráva.
Rostliny v interiéru - sem přiřadíme veškeré textilie, proutí, suché plody, některé výrobky ze dřeva a kromě toho i kůže a kožešiny. Název skupiny "Rostlina" je proto trochu nepřesný. Je však jednoslovný a dobře zapamatovatelný.
Voda je v podstatě anorganická sloučenina, ale díky své tekutosti je výjimečná.
Voda v přírodě - pro naše účely budeme uvažovat vodu v kapalné podobě. Páru necháme stranou, a led přiřadíme ke kamenům, výjimečně ke krystalům (námraza). Ke kamenům budeme počítat i sníh (spousta drobných krystalků).
Voda v interiéru - voda se ve své přirozené podobě v interiérech příliš často nevyskytuje. Její užitná funkce je samozřejmě nezastupitelná (koupel, umývání), dekorativní funkce vody je však poněkud sporná. Hlavně proto, že je poněkud tvarově nestálá, a kromě toho doprovodná vlhkost výrazně omezuje její využití. V přírodě však hraje voda jednu z hlavních rolí, a proto se v interiérech také objevuje, ale spíše v nějaké přenesené formě. Například jako sklo. A nebo jako "vlhkost". Nenasákavé materiály (většina většina kamenů) se po zvlhnutí lesknou. Nasákavé materiály zvlhnutím tmavnou.
Sklo je anorganická sloučenina v tekuté formě. Sklo skutečně velmi pomalu teče. Kromě toho postupně krystaluje a mění se tak na kámen.
Sklo v přírodě - nám známé sklo se v přírodě vlastně nevyskytuje. Jako sklo vypadají některé amorfní minerály nebo vodou obroušené krystaly.
Sklo v interiéru - sklo simuluje krystaly, pokud je vybroušeno do lesklých ostrohranných tvarů (umělecké předměty, broušené sklo, křišťálové lustry, drobné předměty). Tabulové sklo může představovat vodní hladinu, ledovou plochu nebo i krystalovou plochu. Podle toho, jakou funkci pro skleněnou tabuli zvolíme. Pak také přizpůsobíme i okolí (vodní hladina šíří vlhkost - lesk, ledová plocha musí být zasazena v "zimní" krajině, krystal nemůže být ve styku s rostlinou). Skleněné předměty (lité, tažené) pak můžeme brát jako vodní útvar "ztuhlý" v čase.
Kov je lesklý materiál bez vlastního tvaru a struktury. Většinou je pevný, výjimečně může být i tekutý.
Kov v přírodě - nacházi se v zemských hlubinách ve společenství krystalů a kamenů. Někdy je vyplaven vodou. Ušlechtilé kovy si zachovávají svůj lesk i ve vodě (zlato, platina).
Kov v interiéru - aby působil skutečně jako kov, nesmí být maskován jeho kovový vzhled (lesk). Vzhledem k tomu, že snadno přijímá cizí tvary, může být barvou zaměněn za jiný materiál. Do jisté míry může nahradit i vodu. To je možná důvod, proč jako jediný se dá kombinovat se všemi ostatními prvky. Jen si musíme dát dobrý pozor, co s nimi dělá.
Prvky systému často klamou a tváří se jako prvky jiné. To může být výhodou, ale může to také vadit. Musíme si přitom dávat dobrý pozor, co vlastně vidíme.
Změny vzhledu se dosahuje nejčastěji barvou. Kov pak vypadá jako kámen nebo rostlina, koberec působí jako kámen, potah na křeslo jako květina. Na textil nebo zeď se dá namalovat množství barev a vzorů, a podle toho se pak tyto prvky tváří.
Změnu vzhledu může způsobit i tvar nebo povrchová úprava. Například zabroušená stejnobarevná hornina nebo broušené sklo může vystupovat jako krystal.
Změnu může způsobit i kontext, do něhož je předmět zasazen. Skleněná tabule podle svého okolí působí jako voda nebo ledová plocha. A některé prvky samy připomínají něco jiného. Dřevo je třeba rostlinou, ale prakticky vystupuje jako kámen.
Základní řada nám pomůže zjistit, zda se dva předměty k sobě hodí. Pokud protějšky obou předmětů spolu v základní řadě sousedí, mohou se předměty vzájemně dotýkat. Například miska z pálené hlíny (kámen) na ubruse (rostlina) se dobře vyjímá, neboť kámen a rostlina spolu sousedí.
Pokud spolu odpovídající prvky nesousedí, musíme mezi ně vložit prvek mezilehlý, nebo předměty dáme od sebe. Například broušená váza (krystal) na ubruse (rostlina) vypadá divně, protože krystal a rostlina spolu nesousedí. Tato váza se bude lépe vyjímat například na poličce z neleštěného kamene nebo alespoň tmavého nelakovaného dřeva.
Působením vody se předměty trochu mění. Nenasákavé se lesknou (většina kamenů), nasákavé (kameny nebo rostliny) mírně ztmavnou. Krystaly se lesknou samy o sobě a s vodou se nedají kombinovat.
Skleněná váza z litého nebo taženého skla představuje „ztuhlou“ vodu, a voda kolem sebe šíří vlhkost. Pokud taková váza stojí na světlém ubruse, hodí se pod ni například tmavší (jakoby navlhlá) látková podložka. Pokud váza stojí na podložce z kamene nebo tmavého dřeva, může být podložka jak lesklá, tak i matná. V obou případech však působí jako „vlhká“. Proto by na téže podložce nemělo být současně nic „suchého“ (matné dřevo, slaměné ozdoby ap.).
Ke koupeli se stalo zvykem vyčlenit samostatnou místnost, nazývanou koupelna. Kromě koupelny se vyskytují i další místnosti se zvýšenou vlhkostí (kuchyně, prádelna). Pravidla pro tyto místnosti jsou podobná.
Koupelna je mokrý provoz, a proto je zde vše lesklé včetně obkládaček na stěně. Podlahu je však lepší udělat matnou, abychom neměli pocit, že šlapeme ve vodě. Možná by nebylo špatné udělat kolem stěn tmavší pruh („vlhčí“ - tmavší odstín dlažby). Pak bychom měli střední světlejší část pociťovat jako sušší.
Není dobré, aby se ručníky dotýkaly stěn. Působí to, jako by nasávaly z „vlhkých“ stěn vodu a samy tak byly taky vlhké.
Kovové armatury pro přívod vody působí jako kousky ušlechtilých kovů ve vodních tocích. Možná proto kov v koupelně působí luxusně. Zvláště když má oblé tvary. Méně ušlechtilé kovy se ve vodě časem potahují vodním kamenem. Jako by nám tím naznačovaly, že jim hrozí koroze a do vody nepatří.
Armatury se vyrábějí i v bílé nebo barevné úpravě, která vypadá jako keramika (kámen). S kameny se voda snáší mnohem lépe.
Koupelnové doplňky jsou nejlepší keramické nebo skleněné, ty kovové nejsou do vlhka nejvhodnější. Pokud nejsou ze skutečně ušlechtilého kovu.
Nejhezčí vany a umyvadla jsou z přírodního nebo umělého leštěného kamene. Porcelán a smalt však taky vyhovuje.
Varná část v kuchyni pracuje s „ohněm“. Kolem ohně je v přírodě vždy sucho, nejbližší stěny (skála) jsou taky suché, někdy černé od sazí. Varná plocha a její nejbližší okolí by tedy mělo být matné a samozřejmě nehořlavé. Proto smaltovaná vařidlová deska nepůsobí dobře. Lesklý smalt se sice lépe udržuje, ale působí jako vlhký, což se k „ohni“ moc nehodí.
Moderní keramickou varnou desku je možné považovat za krystal, a pak kombinace desky, žhnoucích spirál a kovového nádobí působí příjemně. Jen by to chtělo více podpořit „krystalový“ vzhled desky vhodným designem. V tomto případě lesk není příznakem vlhka, ale krystalových ploch.
V budoucnu se možná s rozšířením indukčního principu dočkáme i vařidlových desek vzhledu neleštěného kamene.
Lesklá podlaha působí jako mokrá. Rozložitá chlupatá křesla na takové podlaze mohou vypadat jako plovoucí ostrůvky. Což může být zajímavé, jen by každé takové křeslo mělo mít před sebou kobereček, aby si člověk při sezení „nemáčel nohy“ ve vodě. Jinak je vhodnější pomocí koberce vytvořit větší ostrov, na němž bude celá sedací souprava.
Matná světlá podlaha vypadá jako suchá, a nehodí se na ni třeba lakovaný nábytek. Tmavší odstín podlahy může působit jako suchý i jako vlhký (nasáklý). Musíme se tedy rozhodnout a své rozhodnutí pak respektovat pro celou místnost.
Vodorovná skleněná deska připomíná vodní hladinu. Ten pocit pak ještě umocní nazelenalá nebo namodralá barva. Na "vodní hladinu" je možné položit látkové nebo proutěné prostírání a květiny ve skleněné váze. Voda šíří vlhkost, proto by i podpůrná konstrukce měla být lesklá (lakované dřevo), a tomu by měl odpovídat i sedací nábytek (lesklá konstrukce - leštěný kámen, lakované dřevo nebo kov) a tmavší potahy („navlhlé“). Podle vlastního uvážení pak můžeme vytvořit kolem stolu „vlhký“ koutek, například lakovanou podlahou nebo kouskem tmavšího koberce. Na skleněný stůl se hodí doplňky podporující vlhký charakter, nebo můžeme zkusit vytvořit „plovoucí“ ostrůvek.
Pokud je nosná konstrukce skleněného stolu kovová, může vzbudit pocit, že stolní deska je krystalovou plochou. Na krystalovou plochu se nehodí rostliny (textil). Ani lité sklo (voda), ani dřevo. Na krystalové ploše by měl ležet kámen (porcelán) nebo krystal (broušený servis). A takhle si můžeme pohrávat a zkoušet.
Při pohledu na obrázek však možná vytušíte zradu. Někdy totiž najdeme nádhernou sestavu, která zdánlivě popírá pravidla. Pak musíme hodně přemýšlet, co vlastně vidíme. A může to být dosti těžké, protože si občas nechceme připustit, že vidíme něco jiného, než si myslíme, že vidíme.
Pokusím se vysvětlit. Myslíme si, že vidíme kovové židle. Kov je ale maskovaný černou barvou. My víme, že je to kov, i když jako kov nevypadá. Náš mozek jej však vnímá jinak. A možná ani to sklo nebude vodní hladinou. Zkuste chvíli přemýšlet, a pak klikněte na tento odkaz. Co teď vidíte?
Černé větvičky jako nosná konstrukce, uschlé listy v barvě proutí. Námraza. V takové scéně asi nenajdete vodní hladinu, ale spíše zamrzlou ledovou plochu. Nezdá se vám teď, že květina na stolku vypadá nějak nepatřičně?
A nyní dávejte dobrý pozor. Stolek se židlemi totiž nemusí nutně zpodobňovat právě tuto scénu. Vše záleží především na vašem rozhodnutí. Když se rozhodnete, že stolek se židlemi bude podle vzoru uschlého dubu a zamrzlého jezírka, je to vaše volba. Pokud však jednou zvolíte, přizpůsobte k tomu i další prvky. Například podlaha. Bude to asi bílá keramika s hrubým povrchem (sníh), možná v kombinaci s hnědou (hlína). Okolní stěny budou mít také "zimní" podobu (kámen, tmavé dřevo, sněhový poprašek), na stolku mohou být skleněná "ledová" váza a porcelánový servis studenějších odstínů. Případně i něco třpytivého. Tuto sestavu nebudeme umísťovat v rozkvetlé zahradě ani v záplavě zeleného listí, ale oddělíme ji třeba mřížkou nebo pergolou z tmavého dřeva.
Třeba zvolíte jinou interpretaci. To je na vás. Ale když jednou zvolíte, podřiďte tomu vše ostatní. Pak vaše dílo získá svůj styl. Ostatní vás budou obdivovat, a nedokáží přijít na to, čím to je.
Musíme si uvědomit, že květiny nejsou součástí interiéru, ale jsou jeho obyvateli. Zrovna tak jako zvíře nebo člověk. To znamená, že květinám především vytváříme vhodné prostředí k životu, a až na druhém místě stojí jejich dekorační funkce.
Květiny potřebují vlhko. Umístíme je tedy do „vlhké“ místnosti, nebo jim vytvoříme „vlhký“ koutek. Využijeme například přechod přes tmavší koberec, lesklý stojan nebo stolek, květináče s glazurou. Samozřejmostí je pravidelné zalévání a dostatek světla.
Výjimkou jsou kaktusy, které se cítí lépe v suchém prostředí (květináče bez glazury, „suchá“ police). Také další květiny mohou vyžadovat specifické prostředí, například ty cizopasné. Pak jim vytvoříme jejich koutek na míru.
Obecně se dá říci, že umělé hmoty do interiéru nepatří. Umělé hmoty nemají svůj vlastní charakter, a proto pouze napodobují. V řadě případů to je praktické, ale nedá se říci, že by to bylo hezké
Samozřejmě se dá najít mnoho předmětů z umělých hmot, ke kterým má majitel citový vztah, nebo jsou jako napodobenina docela povedené, přičemž z různých důvodů nelze použít originál. Zřetelné je to hlavně u textilu, kde se již bez umělých hmot téměř neobejdeme. Rovněž se bez nich neobejdeme u kuchyňských nebo dílenských přístrojů a nářadí. Kuchyňské přístroje většinou celkem úspešně napodobují kámen (porcelán, smalt) a lze se s nimi smířit. V dílně je uplatňována estetika trochu jiného druhu a rozhodující je spíše užitná hodnota a praktičnost. U dalších zařízení, jako počítač nebo televize, je jen otázkou času, kdy je výrobci zasadí do vhodnějších materiálů. Trend plochých obrazovek tomu jen nahrává.
Několik ukázek tady uvedených samozřejmě nepostihne celou problematiku. Nebudeme si samozřejmě vymýšlet tvary židlí, struktury dlaždic nebo vzory pro keramiku. Místo toho budeme raději přemýšlet nad tím, jak tu záplavu krásných věcí, které již existují, zařadit do kontextu. To je na tom asi nejtěžší.
Když budeme chodit do přírody a všímat si detailů, najdeme svou inspiraci. Výborným pomocníkem je digitální foťáček. V přírodě si můžeme najít svou oblíbenou scénu a při prohlídkách výstav a obchodních domů postupně dohledat jednotlivé prvky tak, abychom si tuto scénu přenesli domů. Roli přitom bude hrát nejenom kombinace prvků, ale i roční období a denní doba.
... Konec stránky ...